Packa | Ze světa paciček

Byl vlahý dubnový podvečer, sluníčko se opíralo do oken a země se zelenala prvními stébly rané trávy. A tak mě to vytáhlo ven, protože studium na karimatce v obležení přírody pro mě rozhodně představovalo stravitelnější variantu než biflování v šeru chladného pokoje.

Ať už si romantická duše v "obležení přírody" představuje ledacos, pro mě tento pojem představoval obležení tří lenošných koček, kterým sluníčko vlezlo na mozek do té míry, že v nich znásobilo jejich nejtypičtější návyky a způsobilo tak, že místo obrázku idylického podvčera se na karimatce a v její bezprostřední blízkosti zjevoval kolemjdoucím lehce vyšinutý obraz zvrácených kočičích choutek. Posuďte sami.

---

Mici a fixy, to je téma, které se nikdy nevyčerpá. Mici má ráda čmariky. Mici má ráda barvičky. Mici má ráda duhu. Máme rádi Mici. 

Ovšem ať to vypadá jakkoli idylicky, žádné skopičinky jsme si, ani já ani Mici, dovolit nemohly.

Zatímco se totiž Micinka na karimatce nevinně válela z boku na bok a já s ní, byly jsme obě pod přísným dohledem našeho mača, který co chvíli varovně zacinkal svými řetězy a při jakémkoli pokusu o kladení odporu zlověstně zamrňal.

Myšák zatím celou situaci mlčky (jeho pohled mluvil za vše) sledoval z výšky, sem tam zkontroloval dění v kuchyni a sem tam si zavrčel pod vousy, aby nám bylo jasno, že on je tady taky. Postavení jeho paciček však jasně vypovídalo o tom, že tentokrát se k útoku nechystá. Za to jsme mu byli náležitě vděční, protože dostat se do křížku s Myšákem není žádná švanda. Ale o tom až někdy příště.